Příběh jednoho kufříku a jednoho zmařeného dívčího života

Trošku se stydím, že jsem se podrobněji nezajímal o tento příběh již dříve. Již několik let, několikrát denně chodím kolem domu, kde vlastně celý příběh začal. Kolem rodného domu oné dívky, která mohla zůstat jen jednou z téměř jednoho a půl milionu dětských obětí nacistického běsnění. Kdyby….

Kdyby Fumiko Išioka, která se v roce 1998 stala koordinátorkou Tokijského centra pro studium holocaustu, neměla přání, aby se z historie holocaustu poučili i mladí Japonci. Připadlo jí, že nejlépe bude začít něčím, co mohou děti vidět, čeho se mohou dotknout. Obeslala s prosbou snad všechny židovská muzea a památníky holocaustu na celém světě s prosbou o zapůjčení nějakého předmětu, který patřil nějakému dítěti. Všichni ji odmítali. Osobně i navštívila muzeum, které se nachází v někdejším koncentračním táboře v Osvětimi. Vedení muzea ji přislíbilo, že se bude její žádostí zabývat. Za několik měsíců skutečně přišel z Polska balíček. Mimo jiné obsahoval jeden kufřík. Hanin kufřík.

Od okamžiku, kdy kufřík dorazil do Japonska, jako by se japonské děti i Fumiko staly součástí tajemného příběhu. Kufřík byl jediným předmětem, který byl spojen se jménem konkrétního majitele. Na kufříku bylo napsáno: Hana Brady , 16. května 1931.- Waisenkind. Děti v hloučku kolem Fumiko žadonily, aby hledala dál po osudu této dívky. A tak jim to Fumiko slíbila. Opět se obrátila na muzea a památníky s prosbou, zda nemají nějaký záznam o osudu dívky. Z Osvětimi přišlo krátké oznámení, že Hana přišla do Osvětimi z Terezína. První stopa, první konkrétnější informace o majitelce kufříku.

Kontaktovala tedy Památník terezínského ghetta, kterým prošlo více než 15 tisíc dětí, s otázkou, zda něco vědí o osudu Hany Brady. Bohužel se z odpovědi dověděla, že o ní nic nevědí, ale věděli o osudu rozsáhlé sbírky dětských kreseb, které děti v ghettu namalovaly. Touto cestou se sbírka tokijského centra rozrostla o fotografie dětských kreseb. Nahoře, v pravém rohu každého obrázku bylo jméno – Hana Brady. Fumiko byla Haninými kresbami uchvácena. Pozornost dětí, které v centru pracovaly jako dobrovolníci se začala soustřeďovat na Haninu osobnost. Tato skupina dětí si dokonce dala název – Malá křídla. Nejvíce ze všeho je zajímalo, jak Hana vypadala, děti si přály spatřit obličej dívky, jejíž osudy chtěly tolik poznat. Fumiko znovu píše do Terezína, zda se u nich nenachází Hanina podobizna. Odpověď byla opět záporná a tak se rozhodla, že se do Terezína vypraví osobně.

Na cestu si vyhradila málo času a dveře terezínského muzea jí málem zůstaly zavřeny. Přijela totiž v den státního svátku. Podařilo se ji však přesvědčit pracovnici muzea, která se tam v době volna náhodou nacházela, že se jí bude věnovat. Našel se seznam, který vypovídal o tom, že Hana v Terezíně skutečně byla. Navíc se pod jejím jménem v seznamu objevuje jméno Jiří Brady. Hanin starší bratr. Většina jmen v seznamu je označena, jen některá ne. Jiří u svého jména značku nemá, znamená to, že přežil. Hana však nikoliv. Pracovnice muzea si všimla, že v seznamu, mezi těmi, kteří přežili je jméno, které zná, jméno muže, který by snad mohl něco vědět o osudu sourozenců Brady. Fumiko se za tímto mužem vypravuje do Prahy, kde zjišťuje, že bratr Hany skutečně přežil a že stále ještě žije v Kanadě. Získává dokonce jeho adresu.

Když se Fumiko vrací do Tokia Malá křídla jsou z nových zjištění nadšená. Fumiko píše Jiřímu Brady dopis. Popisuje mu svou práci, práci Mladých křídel, svá dosavadní zjištění a prosí ho o spolupráci. Pátrání se vyplatilo, Fumiko přichází dopis z Toronta, jeho součástí jsou i čtyři fotografie Hany se zářícíma očima. V dlouhém dopise Jiří Fumiko popisuje šťastné dětství Hany v malém městečku.

Rodina Hany žila šťastně do příchodu nacistů k moci. Živil ji malý obchůdek v přízemí domu ve kterém bydlela, kolem kterého několikrát za den chodím. Horší časy přišly, když se celá rodina musela začít označovat žlutými hvězdami, když děti nesměly chodit do školy, když nesměly do kina, ani si zabruslit na rybníce. Když se od nich ze strachu začali odtahovat kamarádi. Nejdříve si přišli pro Haninu maminku, netrvalo dlouho a přišli si i pro tatínka. Sourozenci je již nikdy nespatřili, jejich maminka i tatínek zahynuli. Osiřelých dětí se ujal jejich strýc, který nebyl Žid. Po čase však přišla řada i na děti. Přes shromažďovací místo v Třebíči putují do Terezína. Zde žijí o stálém hladu, ve špíně, nedostatku zdravotnické pomoci, ve stálém kontaktu s umírajícími. Transporty neznámo kam jsou stále častější, první na seznamu je Jiří, ovšem přichází i Hanin čas. Stejně jako všechny transporty, i ten její směřuje do Osvětimi. Její první den v Osvětimi je zároveň i posledním. Třináctiletá dívka končí svůj život v plynové komoře.

Jiří Brady i se svou dcerou Lary navštěvuje tokijské centrum a setkává se i s Malými křídly. Vypráví svůj a Hanin příběh i v jiných městech Japonska. Do května 2002 navštívila výstava Holocaust dětskýma očima přes padesát míst v Japonsku a zhlédlo ji přes 52 tisíc návštěvníků. Karen Levin, dokumentaristka kanadského rozhlasu CBC, vydává o Hanině kufříku knihu, která vyšla v Torontu v roce 2002. V polovině roku 2003 je kniha již vydána ve dvaceti zemích a přeložena do sedmnácti jazyků. V létě roku 2007 natáčí kanadský televizní štáb v rodném Hanině městě dokument. Natáčení ve městě a domě, kde rodina Brady žila je přítomen též Jiří Brady.

Též odkazuji na web http://www.hanassuitcase.ca/ .