Dokumentuje to příběh osmileté dívky, která byla vychovávána jako Němka. Když se zjistí, že byla adoptovaná a je částečná Romka, je odvezena do Birkenau, kde se musí starat sama o sebe.
Nacisté viděli jako jedno z největších nebezpečí přenos romských rasových charakteristik do tzv. árijské populace přes tzv. Mischlinge - míšené Romy. Nic neozřejmuje zvrácenost nacistických tezí víc, než příběh o tom, jak se osmiletá Else Bakerová ocitla v cikánském táboře v Birkenau.
Na počátku roku 1944 žila Else spokojeně se svou rodinou v Hamburku. Jednou v noci se však ozvalo bušení na dveře. Pro Else si přišli muži z gestapa a tvrdili, že přišli pro dívku, kterou prý chtějí vzít k její skutečné matce. S tímto tvrzením dítě odvlekli do skladiště u přístavu, které bylo plné Romů. Teprve později Else zjistila, že je adoptovaná a že její biologická matka byla poloviční Romka. Muž a žena, které považovala za matku a otce ji vychovávali od deseti měsíců.
Else s ostatními Romy nastoupila do vlaku, který směřoval do Birkenau. Pamatuje si, že ji vzali do tzv. "sauny", která byla jakýmsi přijímajícím střediskem vyhlazovacího lágru. V přeplněných blocích, obklopená romskými rodinami, byla naprosto dezorientovaná. Nic neříkala. Ani neplakala, její pláč by stejně nikoho nezajímal. Nakonec měla přece jen trochu štěstí. Jedná z kápů bloku, jmenovala se Wanda, se jí ujala a odvedla ji do sousedního baráku. Zde mohla žít s ní v jedné malé místnosti.
Většinu času dívka trávila nucenou zahálkou. Každý den prošla celý cikánský tábor v Birkenau, pozorovala jak přijíždějí nové transporty. Viděla zástupy lidí, jak jdou směrem ke krematoriím. Jednalo se o maďarské Židy, kteří šli na smrt. Jinak si "hrála" s jedinou hračkou, kterou měla. S čočkou s brýlemi, kterou našla na zemi.
Po několika týdnech Wanda prohlásila, že u ní Else dále již nemůže být. Else tak zůstala opět úplně sama. Vrátila se do jednoho z bloků. Ten však již nebyl tak přeplněný jako v den jejího příjezdu do Birkenau. Jednou v noci zůstala spolu s několika dalšími zavřená v baráku. Tu noc se ozýval strašlivý hluk, naříkání a křík. Else byla jednou ze 1400 Romů, kteří byli ušetřeni smrti v plynové komoře a byli poslání do jiného tábora. Jako Romka s číslem 10 540 opouští Birkenau 1. srpna 1944. Den po jejím odjezdu byl cikánský tábor zlikvidován....
Else byla převezena do Ravensbrucku. Zde zůstala několik týdnů. Její spása přišla v září 1944, kdy kápo bloku, polská žena, zavolala její jméno. Ve správním bloku jí řekli, že bude propuštěna a ať se vysprchuje. To byla první možnost se vysprchovat od jejího příjezdu do Birkenau před osmi měsíci.
Proč byla Else propuštěna se neví. Gestapo všechny záznamy zničilo. Je možné, že nacistické úřady se nakonec nechaly přesvědčit adoptivním otcem, který vytrvale proti Elsině uvěznění protestoval a odkazoval na skutečnost, že dívka je plně asimilovaná do německé rodiny. Sám otec dokonce vstoupil do nacistické strany, aby prokázal svou věrnost. Je možné, že právě tento čin, jakkoliv mohl být ve skutečnosti účelovým, měl rozhodující vliv na to, že se dívka vrátila do své rodiny.
Když si pro ni přijel otec, stála Else naprosto otupělá. Necítila nic. Jak sama později uvedla, kdyby si pro ní přišel Bůh, nemělo by to na ni žádný účinek. Ještě před samotným propuštěním musela dívenka podepsat potvrzení, že nikomu neprozradí nic o tom, kde byla, co tam viděla a co zažila.... Psát Else již uměla. Byl to její první podpis v životě.
Když Else se svým otcem jela vlakem zpět domů, do Hamburku, v jejich vagonu byl i německý důstojník. Otec Else mu vyprávěl o osudu dcery, kterou si po několika měsících vezl zpět domů. Upozornil ho na to, že vše se stalo jen proto, že její babička byla Romka. Pak otec vyhrnul Else sukni, objevily se hubene nožičky plné boláků a otázal se důstojníka, jestli kvůli tomu bojují němečtí vojáci na frontě.
Žijeme v době a v geografické poloze, kde žádné dítě nemůže zažít to, co malá Else. Važme si toho. Važme si svobody. Zároveň však odsuzujme ty, kteří se i dnes neštítí hlásat, že hodnota života u různých lidí není stejná, že hodnota člověka se odvíjí od etnického či rasového původu.
Odsuzovat bychom je měli mimo jiné proto, že jejich "názory" nemají nic společného se svobodou, nelze jim tedy poskytnout ochranu společnosti ve smyslu svobody slova. Jejich názory a postoje jsou ve skutečnosti přípravou trestného činu genocidy.
A jako takové jejich "názory" chápejme.
.
