V předešlých článcích jsem již zmínil jak tenká je pro Duka hranice mezi pravdou a lží a jak snadno lze dohledat, že některá jeho tvrzení nejsou ničím jiným, než obyčejnou lží. Knihu mám již přečtenou. Jeho interpretacemi “bílé” či “arijské” rasy se zabývat nebudu. Ponechám to těm, kteří mají rádi scifi či Aštara Šerana.
Budu se však věnovat tomu, jak Duke užívá informací, které má z jiných zdrojů. Například na straně 486 své knihy Moje probuzení Duke píše: ” Je zajímavé, že v nejsměrodatnější a nejobsáhlejší knize o Osvětimi, která byla doposud publikována, Osvětim: 1270 až po současnost od Roberta Jana Van Pelta a Deborah Dworkové, tito dva židovští autoři připouští, že plynová komora v hlavním osvětimském táboře a ukazovaná turistům je falešná, přestavěná po válce polskými komunisty”.
Z toho normálnímu čtenáři plyne, že Dukova tvrzení o neexistenci holocaustu a neexistenci plynových komor podporuje i právě citovaná kniha, a to dokonce přesto, že autoři jsou Židé. Dále z Dukových slov vyplývá, že v této knize autoři jasně připouští, že plynová komora v hlavním osvětimském táboře nikdy nebyla a na základě jakéhosi požadavku bylo později cosi přestavěno odpornými polskými komunisty po válce na plynovou komoru, aby se tak mohla ukazovat turistům, aby turisté viděli “pravou tvář” nacistické vražedné mašinérie.
To vše se ovšem rozplyne v momentě, kdy se do knihy Roberta Jana Van Pelta a Deborah Dworkové podíváte. Na straně 294 knihy je jasně autory uvedeno, že ” v září 1941 byla márnice krematoria v hlavním táboře přeměněna na účinnou plynovou komoru”. Dále na straně 352 autoři píší ” Němci v roce 1944 krematorium přestavěli na letecký kryt a že ho po válce Poláci zrekonstruovali, aby ukázali, k čemu původně sloužilo”.
Z toho je zřejmé, že i autoři knihy Osvětim 1270 až po současnost jasně uvádějí, že plynová komora v hlavním táboře v Osvětimi byla v roce 1941 vybudována z márnice krematoria a to bylo v roce 1944 nacisty přebudováno na letecký kryt a následně po válce Poláky rekonstruováno zpět do podoby před rokem 1944, kdy objekt krematoria a márnice sloužil ke zplynování vězňů. Dokonce se v knize přímo píše, že prvními oběťmi plynování v tomto prostoru byli sovětští váleční zajatci.
Není ani jasné proč, když Duke knihu Osvětim 1270 až po současnost považuje za nejsměrodatnější knihu o Osvětimi, neuvádí ve své knize Moje probuzení více faktů z tohoto díla, proč jen klesá k primitivním manipulacím. Proč se například nezmiňuje o tom, jak Rober Jan Van Pelt zametl na základě své zprávy, která je považována za nejdůkladnější a nejpodrobnější analýzu důkazů o tom, že Osvětim byla skutečně vyhlazovacím táborem, u soudu s žalobou svého oblíbence “historika” Davida Irwinga proti americké badatelce Deborah Lipstadtové. Proces skončil jednoznačnou porážkou Davida Irvinga.
Není ani zřejmé proč, když knihu Pelta a Dworkové má za nejsměrodatnější knihu o Osvětimi, Duke ve své knize neseznamuje své čtenáře s řadou jednání a nařízeni nacistických vůdců , která naprosto jasně a zřetelně zmiňují úmysl nacistů Židy vyhladit a použít k tomu hromadných vyhlazovacích zařízení, když výčet dějinných údálostí v tomto smyslu Pelt a Dworková obsáhle poskytují.
Je jen škoda, že pokud píše Duke o směrodatnosti knihy Pelta a Dworkové, míní tím jen účelovost a manipulativní podání tvrzení jejich autorů na podporu jeho argumentů, které nakonec v očích čtenáře obou knih stejně nemůže obstát. Kdyby totiž Duke knihu Osvětim 1270 až po současnost skutečně považoval za nejsměrodatnější, nikdy by se k popíračským tezím nesnížil.
