Kudy chodíme, tudy na ně brbláme. Jejich dítě si na pískovišti uprdne, jiné dítě zavolá maminku, že to smrdí a do týdne v tom městečku máme protestní pochod.
Když jsem byl v Kanadě, hodně času jsme tam s kamarádem Kanaďanem věnovali diskusím o jejich "rudokanaďanech". Psal se rok 1997 a já do Kanady jel mimo jiné napěchovaný romantickými představami o Indiánech a tajně doufal, že potkám nějakého toho Bojujícího býka nebo alespoň Běžící lasičku.
Zastavili jsme u takového obyčejného venkovského obchůdku a kamarád mě upozornil, že dívčina, která kousek od nás prochází s kočárkem je Indiánka. Hodlal jsem za ní hned jít a zeptat se jí jak se má a z jakého je kmene, a jakou má její kmen historii, ovšem kamarád mne zarazil. Prý jak by se mi líbilo, když by v Africe každý černoch za mnou hned běžel a chtěl se semnou jako s člověkem s pro něho exotickou barvou kůže kamarádit. Taky by se prý mohlo stát, že během okamžiku by se seběhli její bratři a nemuselo by to dopadnout nejlépe. Tak jsem ji jen z povzdálí sledoval. Třeba to byla ta Běžící lasička, bylo ji asi tak patnáct a pomalu s kočárkem mizela z dohledu.
Projížděli jsme několik indiánských rezervací. Polorozbořené domy, na každé střeše parabola satelitu, kolem vraky aut a pobíhající polonahé děti. Taková východoslovenská romská osada za oceánem. Lehce jsem začal ztrácet romantické představy o dobrodružném životě Indiánů. Tehdy, nevím jestli ještě stále, to bylo v Kanadě tak, že když příslušníci indiánských kmenů žili v rezervacích, dostávali od státu poměrně slušné sociální zabezpečení. Jakmile by však rezervaci chtěli opusit, o tyto jistoty by přišli. Není divu, že většina z nich se v rezervacích drží. Práce tam není žádná, půda k ničemu a tak probenďují a propíjejí peníze, které jim stát poskytuje.
U nás také máme takové rezervace. Říkáme jim ghetta nebo moderně - sociálně vyloučené lokality. I toto prostředí se podobá kanadským indiánským rezervacím a i zde žijí lidé v zásadě z toho, co jim poskytne stát. Ani oni nejsou příliš motivování naše české rezervace opustit a postavit se na vlastní nohy. Již druhá jejich generace se v zásadě jen poflakuje, na druhou stranu i ty naše rezervace jsou v lokalitách, kde i lidé s vysokoškolským vzděláním hledají práci obtížně, natož obyvatelé ghett.
Přesto věrím, že tu a tam se najde někdo z nich, kdo chce žít jinak. Chce nevlídné ghetto opustit a začít žít tak, jako žije většina ostatních. Najít si někde bydlení, práci a posílat děti do normální školy a doufat, že malí obyvatelé ghetta na život mezi rozpadlými zdmi brzy zapomenou.
V této chvíli mne napadá, kolik z vás, kteří tento článek čtete by takové rodině pronajalo byt. Kolik z vás by hlavě takové rodiny dalo práci třeba pomocného dělníka ve skladu nebo na stavbě,když by takového pracovníka ve své firmě potřeboval.
Můžete argumentovat tím, že sami máte, či vaši známí mají řadu zkušeností, kdy pronajmutí bytu takové rodině nedopadlo dobře. Stejně tak můžete argumentovat tím, že několik předchozích dělníků z takového sociálního prostředí se ve vaší firmě neosvědčilo, nebyli spolehliví či kradli. Není pak od věci položit si otázku jestli tito lidé za těchto okolností mají vůbec nějakou šanci sami něco aktivně a ze své vůle změnit? Co po nich vlastně chceme?
Pokud provedeme malou rekapitulaci, musíme nutně dojít k několika závěrům. Ghetta nám vadí, vadí nám, že lidé tam žijící podporujeme z našich těžce vydělaných peněz. Práci jim nedáme, protože jiní z podobného prostředí se neosvědčili a byt jim též nepronajmeme, protože jiní z něho někomu jinému udělali kůlničku na dříví a ostatní nájemníky obtěžovali svym způsobem života.
Ale kde je nějaké východisko?
