Je pravda, že asi málokdo si umí představit v poválečném Německu existenci NSDAP v jakékoliv více či méně transformované podobě. Komunisté u nás existují. Kdo z toho profituje?
Před časem publikoval zajímavý článek kolega Zajac. Tu a tam se nějací poblouzněnci rozohnili, nicméně doufám, že většina čtenářů pochopila, co Jan Zajac chce svým článkem říct. A možná leckoho, třeba mne, donutil k zamyšlení.
Čím to, že normální člověk se tváří ostře negativně k nacismu a přitom při posuzování komunismu tak až příkrý není? Proč když by někdo z nás potkal mladíka s vytetovaným hákovým křížem, tak se zhrozí a pobouří ho to, zatímco pokud by měl tričko se srpem a kladivem, tak si toho ani nevšimne nebo dokonce s pobavením pokýve, jako když by šlo o nějakou recesi?
Nacismus i komunismus je zlo. Na tom se snad shodne většina populace. Nicméně obávám se, že alespoň v mé generaci, která nepamatuje krutost komunistických procesů krátce po únoru 1948, převládá vůči komunismu jakási shovívavost. Představa příslušníka SS u nás díky sdělením pamětníků, filmům či knihám vyvolá automaticky asociaci krutého muže s ostrými rysy, neustále řvoucího a neváhajícího na místě zastřelit matku s dítětem v náručí.
Představa komunisty je na základě životních zkušeností mé generace ze sedmdesátých a osmdesátých let poněkud jiná. Komunista je v našich očích, tedy v mých, ale myslím, že nejsem sám, spíše bodrý, hloupý, obtloustlý strýc, který cosi na schůzi mele a my se za rohem smějeme tomu, jaký je to trouba. V době, kdy moje generace komunismus pamatuje se totiž již nevraždilo, málokdo pamatuje odvádění rodinných příslušníků či sousedů do kriminálu za politické či protirežimní názory.
V posuzování komunismu a nacismu v mé generaci jistě hraje roli i skutečnost, že jen hrstka z nás se v době svého života v komunistickém systému dokázala tomuto zlu otevřeně a rázně postavit. Což logicky ovlivňuje náhled na tento systém, kdy se projevuje nevyřčené, kdy vlastní pasivitu máme potřebu minimálně sami sobě obhájit s tím, že se vlastně nic tak hrozného nedělo.
Po listopadu 1989 bylo několik možností a několik aktivit, které směřovaly k zákazu KSČM jako nástupnické strany KSČ. Za povšimnutí stojí fakt, že za těmito iniciativami zpravidla nestáli lidé, které bychom v politické škále mohli označit za jednoznačné pravičáky.
K jejímu zrušení nedošlo. A je třeba otevřeně říct, že pokud by zde nebyla KSČM nejvíce by tratila právě pravice. Nekomunistická levice totiž stále, a doufám, že ještě stále, má s otevřeným spojenectvím na vládní úrovni problém. Věřím, že i většina levicových voličů stále ještě považuje volbu KSČM jako cosi "fujtajbl". Trošku se jen bojím, že mladé levicové voliče, bez životní zkušenosti z tohoto totalitního systému mohou radikální koncepty KSČM přitahovat.
Pokud by neexistovala KSČM, logicky by zásadní část jejich voličské základny jako volební alternativu pojala nejsilnějšího hráče na levici, tedy ČSSD. Volební preference za dobu od listopadu 1989 napovídají, že v takovém případě by téměř vždy vyhrávala ČSSD, v některých případech by získala absolutní většinu.
Je však něco takového v zájmu české pravice? Je v jejím zájmu stát se stálým vazalem na české politické scéně? Není výhodnější vést antikomunistické řeči a přitom pro faktický zákaz KSČM nehnout prstem? A v zákulisí se smát, jak je ta levicová část spektra pěkně rozmělněná?
