Svoboda je v posledních dvou dnech snad nejpoužívanější slovo na tomto blogu. Někteří jsou doběla, někteří mlčí a já zvu k povídání u polední kávy.
Svoboda znamená, že mohu konat a vyjadřovat se jak uznám za vhodné. Nikdo a nic mne nesmí omezovat, na základě svého konání a vyjadřování nesmím být terčem represe, násilí, ostrakizace a umlčování. Svoboda ovšem též znamená, že nikdo nesmí konat a vyjadřovat se tak, abych já byl terčem represe, násilí ostrakizace a umlčování.
Z uvedeného plyne, že absolutní svoboda, o které tolik tu a tam někdo básní, je vhodná snad pro prvobytně pospolnou společnost či pro kmeny divochů v povodí Amazonky. Soudný člověk, který žije a hodlá žít ve skutečně svobodné společnosti si uvědomuje, že opravdová svoboda má své meze a že každý z nás, který se prvotně může takovým omezením cítit nesvobodný, může za několik okamžiků z tohoto omezení těžit ve svůj prospěch, někdy i pro záchranu svého života nebo života někoho blízkého. Napadají mne tři možnosti, jak je svobodu v obecném smyslu možné omezit. Legislativně, autoritativně a přirozenými konvencemi.
Legislativní omezení je to, jakým způsobem formuje svobodu zákonodárná moc. Připusťme diskusi, že i zákonem lze svobodu natolik vymezit, že již o svobodě těžko hovořit. Nicméně nežijeme v nacistickém Německu nebo komunistickém Sovětském svazu. Zákony tvoří lidé, které jsme svobodnými volbami do funkcí instalovali. Z tohoto pohledu, na podkladu demokratických a svobodných voleb by měly vznikat demokratické zákony, které by svobodu měly spíše zaručovat a nikoliv ji nesmyslně a účelově omezovat. Asi nikoho z nás, tedy asi většinu z nás nepálí, že nelze svobodně obcovat s pětiletým dítětem a že není možné se svobodně rozhodnout, že někdo není hoden dalšího života a svévolně ho usmrtit.
Autoritativní omezení svobody souvisí například se zaměstnáním. Jistě nikoho z nás neudivuje, že zaměstnavatel vydává pokyny, které nám neumožňují svobodně rozdávat jeho patenty jako na běžícím pásu. A sem bych logicky i zařadil svobodnou možnost vydavatele periodika některé názory nezveřejňovat či dokonce i odstraňovat. Je to jeho periodikum a on je svobodným pánem nad tím, jak výsledek snažení přispivatelů bude vypadat, přičemž není omezeno právo dotyčného realizovat se jinde. Nehledě k tomu, že v tomto vydavatel nikdo jiný než on má odpovědnost za to, že se třeba na jeho medium bude většinově hledět jako na nesvobodné.
Omezení svobody přirozenými konvencemi je asi největší kámen úrazu. Zejména v zemi, kde prezident považuje ústavní zvyklosti za idiotské. Přirozenými konvencemi myslím třeba to, když nám jako malým rodiče říkali, že se nemáme někomu smát jen proto, že kulhá, že dospělým se netyká a že jestliže je přijatelné souseda v lavici nazvat pitomcem, rozhodně si to nemohu dovolit vůči učiteli.
Já osobně považuji za nejvíce nebezpečné, že za posledních pár let došlo a dochází k zásadní relativizaci těch omezení svobod, které jsem nazval omezení svobody přirozenými konvencemi. V důsledku toho nám zde výrůstají egoistická monstra, která se pomalu a jistě dostávají tam, kde mohou mít vliv na všechny svobody, které nám předkové vydobyli a to i na ty omezené, které se části populace nelíbí.
Tak se mi zdá, žijeme v době, kdy jedinec může všechno všem, ale běda jak někdo jemu.... Jako by tu svobodu chtěli uchvátit pro sebe. Ona svoboda je totiž mimo jiné o odpovědnosti. Ovšem umíme ji přijmout?
