Byli bychom rozumní jako Kanaďané?

V souvislosti s tématikou grantů pro pražská divadla se hojně objevují stanoviska, že z prostředků daňových poplatníků vlastně netřeba tento typ kultury, či dokonce kulturu jako celek jakkoliv dotovat. Kdo prý chce kulturu užívat, ať si za ni zaplatí, nebo ať jednotlivé instituce podporuje ze svých prostředků.

Jsme školská právnická osoba, provádíme tzv. „zájmové vzdělání“. Naším úkolem je poskytnout dětem vhodnou a zajímavou náplň pro trávení volného času. Obec asi uznala, že tato činnost je bohulibá a že tedy takovou příspěvkovou organizací založí a samozřejmě, že též bude příspěvkem dokrývat její hospodaření. 

Když jsem stanul v čele této organizace, můj kanadský kamarád Sean se podivil, že tato organizace je pod hlavičkou města. Podivil se, že i největší část našich příjmů pochází ze státní a městské pokladny. Poplatky, které vybíráme od klientů tvoří jen asi čtvrtinu příjmů. Dotázal jsem se tedy, jak to funguje u nich, z jakých zdrojů tam financují svou činnost obdobné organizace. Ať už jde o organizace našeho typu, či obdobu základní umělecké školy, či denního stacionáře pro postižené nebo dům s pečovatelskou službou. To jsou všechno typy příspěvkových organizací, které se v malém městě, kde žiji, vyskytují. 

Sean s jemu přirozenou samozřejmostí prohlásil, že žijí především z prostředků dárců. Těmi jsou hlavně jednotlivci, kteří si uvědomují význam a potřebu těchto organizací pro obec. A je jen na zajímavosti a kompetentnosti služeb které poskytují, jak moc na ně budou občané ve své kapse myslet. Samozřejmě někdo považuje za důležitý rozvoj sportu, někdo podmínky pro umělecký rozvoj dětí, jiný důstojné prostředí pro seniory. Organizace se tak setkávají na pomyslném kolbišti, kde soutěží a ucházejí se o peníze přímo od daňového poplatníka, který sám zváží kolik a komu ze své kapsy dá. Ale pozor, dá téměř každý, patří to k tak nějak k bontonu. 

Systém se mi líbí, jsem soutěživý typ a rád bych se o peníze pral. Bylo by to zajímavé a jednoznačně by to všechny motivovalo k lepší a kvalitnější práci a též dokonalému prezentování té své činnosti široké veřejnosti. 

Obávám se však, že prostředí u nás je stále ještě jiné. Jednak stále převažuje názor, že o jisté věci se prostě musí starat stát. A jednak si nejsem jist, zda by český občan, třeba i za předpokladu snížení daní, které by právě mělo dát jednotlivci svobodnou vůli, kam onu sníženou část poslat, vůbec přispěl, zda by nebylo vše pojímáno jako eventuální pouhé zvýšení čistého příjmu. 

A pak by se jen a jen hulákalo, že se stát o nic nepostará, že není žádné zařízení pro postižené, že není kde rozvíjet umělecké ambice dětí a že se nám děti flákají po ulicích dříve než jindy. Nebo myslíte, že jsme k něčemu takovému již dozráli?