Jmenuji se Pavel, Pavel Kotlár

Právě jsem se narodil. Zvláštní je, že přesto, že křičím na celou nemocnici, se na mě všichni usmívají. Prý jsem krásný kluk nebo co to říkají, no nevím, ještě jsem se do zrcadla nepodíval. Vážím skoro čtyři kilogramy a měřím 51 centimetrů, kus chlapa ne? Ta paní, co mne teď hladí bude asi maminka. Ty jooooo! Ta je ale hezká. Má krásné černé kudrnaté vlasy, velké tmavé oči. Přesně takovou jsem si přál. Nejednou mne uchopily obrovské ruce. Nějaký pán, chlap jako hora se na mě směje a říká, že je jsem jeho kluk. Asi teda tatínek. Ale ten je. Je obrovitý, alespoň mne ochrání, kdyby bylo třeba a nebudu se muset ničeho bát. Taky na mne dělají jakési opičky nějaké děti. Pravda o hodně větší než já, ale zase o hodně menší, než táta. Prý bratr a sestra. No snad mne taky budou mít rádi a půjde to s nimi vydržet. Jen jedno mi není jasné, že všichni ti moji příbuzní mají jinou barvu kůže, než ty ostatní co se tu kolem mne mihotají. Ti ostatní jsou celkově nějací bledí, možná jsou nemocní, jsme přece v nemocnici.

Tak jsem doma. Máme pěkný byt, čisťounký, všechno to tu krásně voní. Máma mne ukládá do postýlky nad kterou je cosi barevného a když do toho kopnu, tak to dělá docela směšné zvuky. To mne docela baví, asi to baví i sestru, směje se tomu se mnou. Jen brácha je trošku nervózní, nevím, jestli se mnou bude moc kamarádit. Ale to se srovná.

Přišly k nám nějaké dvě paní, stejně bledé, jako ty lidi v nemocnici a s mamkou se baví o tom, jestli ví, jak mi dávat jíst, jak mne přebalovat, koupat a další věci. Asi si myslí, že to máma neumí i když už mám sourozence. Nebo nevím, proč se jí na to ptají. Možná proto, že ti bledí chtějí mámě pomoct. Nevím.Určitě to není tím, že by se o mne ty paní bály, to ne. To se o mne bojí máma a táta. A oni se mnou všechno umějí nejlépe. Tak mne ty dámy co k nám pořád chodí docela zlobí. Dělají jakoby máma byla nějaká méněcenná nebo tak. A přitom mne ani na chvíli nespustí z očí. Táta se taky trošku zlobí. Říká mámě, že by ty ženský ze sociálky měly chodit tam, kde je jich potřeba a ne za námi, jen proto, že nejsme bledí jako oni.

Tak jsem docela vyrostl. Chystám se do školky. Těším se, určitě tam budou fajn děti. I když taky asi ty hodně bledé, ale to nevadí, já si s nimi budu moc rád hrát. Doufám, že ony sem mnou taky. Jedna paní, máma ji říká paní učitelka, se vyptává, jestli si umím čistit zuby. Pak chtějí, abych něco namaloval. Tak maluji mámu a tátu. Když máma odejde, slyším paní učitelku jak říká jiné něco jako, že takové šikovné cikánské dítě ještě neviděla. To jako mám být já to cikánské dítě? Jako, že nejsem tak bledý? Moc tomu nerozumím, ale jsem rád, že to o mne říkají. Vždyť i máme je šikovná. Dělá kuchařku v nejlepším hotelu ve městě. To by jste koukali, co všechno umí uvařit. A taky upéct. A táta? Ten je zedník, má hodně těžkou práci, asi proto má ruce jako lopaty. Během chvilky, jsem si našel kamarádku. Jmenuje se Anička. Je skoro jako princezna z pohádek, z těch pohádek, co mi mám večer čte. Ale je taky bledá, asi není to cikánské dítě jako já. No snad to nevadí. Hraje si se mnou ráda. Zalezeme do kouta a tam skládáme kostky, pomáháme si, prostě Anička je fajn. Jednou odpoledne do školy přišla Aničky maminka a křičela na paní učitelku, že si nepřeje, aby si Anička se mnou hrála. Nevím moc proč. Pak ta maminka i řekla, prý že určitě mám nějaké nemoci a že bych je mohl Aničce dát nebo takového něco. Moc tomu nerozumím. V nemocnici jsem byl naposledy když jsem se narodil a někdy kašlu, a to i bledé děti ve školce. Asi se mamince Aničky nelíbím. Druhý den už Anička do školky nepřišla a nikdy jsem ji už neviděl.

Je mi šest. Těším se do školy. Naučím se číst, psát, počítat. Bratr a sestra se už nebudou moci vytahovat, že to ještě neumím. A taky si budu moct sám číst pohádky. Ve škole je to pěkné. Taky jsem se dozvěděl, že ti bledí lidé nejsou bledí. Ale, že jsou Češi. Já jsem Cikán. Nevím co je lepší, jestli být Čechem nebo Cikánem. Taky netuším proč taky nejsem Čech, když mluvím česky a žiji v republice, která se jmenuje Česká republika. Tak jsem si myslel, že všichni lidé, co tu žijí jsou Češi. Ale asi ne. Nevadí, ale taky fandím českým sportovcům, stejně jako Michal. To je kamarád, jeho maminka pracuje s mojí maminkou a také jsou kamarádky. Ve škole mám na vysvědčení pořád samé jedničky. Doma se hodně učím, máma mi pomáhá, táta moc ne, je skoro pořád v práci. Ale když přijde, tak si se mnou hodně povídá. Taky bych chtěl být zedník jako on a stavět všechny ty domu a ostatní budovy. Chodím už do páté třídy. Jednou se stalo, že Karolíně někdo ukradl mobil a paní učitelka si mne zavolala do kabinetu. Prý ať ji ten mobil vrátím. Řekl jsem ji že žádný nemám, že mi ho máma nekoupila, prý jsem na to ještě malý. A paní učitelka, že nemyslí můj, ale mobil Karoliny. Snažil jsem se jí vysvětlit, že mi ho nepůjčila, že jsem ho nikdy ani neviděl. Skoro celá třída si myslela, že jsem si ho od ní vypůjčil a nevrátil já. Přestali se mnou bavit. Ani nevím, jak na to přišli, že já bych nevracel vypůjčené věci. Tomáš by jim řekl, že to není pravda, že jsem mu vždycky všechno vrátil. Ale ten je zrovna v lázních. Až asi za týden se tím mobilem před kamarádkami chlubila Tereza. Tak se pravda ukázala. Ale ani mi nikdo neřekl, že se spletli a že je jim to líto.

Studuji gymnázium. Mamka a taťka mi už s učením moc pomáhat nemohou, jsem na to víc sám. Ale jde mi to. Vyznamenání na vysvědčení mám pořád. Nejvíc mi jde matematika a fyzika. Už vím, že nebudu zedník. Ale chtěl bych být projektant. Malovat a kreslit a počítat statiku všech těch domů, co táta staví. Určitě půjdu na stavárnu. Jednou jsem měl jít k řediteli. Byla tam paní, která je prý novinářka a chtěla se mnou dělat rozhovor, že jsem jediný Cikán, který v celém kraji studuje gymnázium. Nevím co je na tom tak zajímavého, řekl jsem ji ať radši udělá rozhovor s Vendulou, že ta vyhrála mistrovství republiky v programování. Nedá si říct. Ptá se mne na vše možné. Nevím, co ji překvapilo na tom, že mám jen dva sourozence. Vždyť někteří spolužáci mají i tři. Taky ji nějak nešlo do hlavy, že máma i táta chodí do práce. To je přece normální.

Tak jsem se dostal na vysokou. Je to dřina, to vám povím. Ale našel jsem si holku. Eva se jmenuje. Hodně si rozumíme a každou volnou chvíli jsme spolu. Je taky Cikánka. Studuje sociální vědy, chtěla by pracovat s postiženými dětmi. Určitě ji to půjde, je tak laskavá a tak hodná, že se na tu práci vyloženě bude hodit. Svěřila se mi, že ji někteří spolužáci předhazují, že se na školu dostala jen proto, že je Cikánka, že určitě měla nějakou protekci. To je teda pěkně hnusná lež. Nevím, kam na to teda chodí. A proč by někdo měl mít protekci zrovna proto, že je Cikán. To, že maturovala za pět asi taky bylo proto, že je cikánka ne? Ach jo….

Tak jsem inženýr. Stavař. Dostal jsem práci ve firmě bratra pana profesora ze školy, který mne tam doporučil. Jsem rád, je to jedna z největších stavebních společností v kraji. S Evou jsme už manželé. A čekáme miminko. Pan Kohel, majitel firmy mi volal, že by potřeboval, abych dozoroval jednu stavbu na druhé straně republiky. Bude se tam stavět velké logistické centrum. To je tedy výzva, mít takovou odpovědnost. Stěhujeme se s Evou a nenarozeným miminkem vstříc novým příležitostem. Koupili jsme si malý, ale hezký byt ve starším cihlovém domě a vzali si na něho hypotéku. Jednou ráno se chystám do práce a slyším na chodbě sousedky, jak se baví, že Cikány jim tu byl čert dlužen. Že prý bůh ví co jsme zač, jestli tu nebudeme dělat nějaké noční mejdany, nepořádek a nechodit na záchod do sklepa. Ach jo…. Nevím co mám dělat. Snad jen je přesvědčit, že se pletou. Jen mi není jasné, proč žádný spolužák, kterým jsem kdysi říkal, že jsou „bledí“, by nic takového nevyslechl a ani je o ničem takovém nemusel přesvědčovat.

Jmenuji se Marcela, Marcela Kotlárová. Právě jsem se narodila. Zvláštní je, že přesto, že křičím na celou nemocnici, se na mě všichni usmívají….