Diskuse k článkům nemají smysl

K takovému názoru jsem došel již dříve, ještě v době, když jsem působil na blogu Idnes.cz poprvé:-)). O něčem zcela jiném jsou diskuse IT specialistů, kde člověk často najde i radu při problémech. Ale diskuse na zpravodajských serverech či blogovacích systémech jsou naprosto k ničemu.

Jasně je to vidět u politicky zaměřených článků. Když se například autor rozhodne kritizovat levici že krade, netrvá dlouho a diskutéři sa začnou vyjadřovat směrem k autorovi, kdy jako napíše o tom, jak krade pravice. U mých článků  bývalo typické, že když jsem napsalo útocích nacistů, které jsou zaměřeny na české občany snědší pleti, začne být diskuse zaplevelována odkazy, kdy ti občané České republiky napadli pro změnu občany České republiky světlé pleti.

Při těchto výlevech diskutérů si vždy vzpomenu na to, když jsem byl malý a dostal poznámku či špatnou známku, že jsem se před rodiči snažil obhajovat tím, že podobně “obstál” i kamarád ze sousedství. Otec tuto argumentaci rezolutně odmítl s tím, že co měl Petr ho nezajímá, že ho zajímá jak jsem dopadl výhradně já.

Těmto praktikám diskutérů říkám “obracení větru”, kdy mu zřejmě není příjemné kudy cestu vánku vede autor a snaží se směr větru změnit tak, jak mu je libo. Místo aby hledal skutečné argumenty k popsanému problému, uchyluje se k podivné logice ve stylu - když může ODS, proč by nemohla ČSSD či proč píšete o napadání Romů, když oni sami napadají nás, kteří si myslíme, že jsme více Čechy. Takto problém přece nestojí a argumenty tohoto typu, typu ” paní učitelko, Pepíček také tahal Aničku za vlásky”,  mezi dospělými lidmi nemohou obstát.

Další oblíbenou diskutérskou praktikou je tzv. “štítkování”. Dle obsahu článku je takto autor “oštítkován” nějakým politickým či jiným názorem, aniž by tomu tak ve skutečnosti muselo být. Jako by se v demokracii stejně jako v totalitě nehodilo střílet do vlastních řad. Tak se kritik Topolánka v diskutérské logice okamžitě stává ” oranžádou či sockomoušem” a kritik Paroubka zase “modrobolševikem”.  Autor článků kritizující nacizující tendence jistých politických uskupení je pak ” pseudohumanistou, židozednářem nebo ethnobyznysmenem”. Na tomto je krásně vidět, jak komunismus přetrvává v mysli řady diskutérů, kdy si neumí představit, že by Topolánka mohl kritizovat pravicový volič a Paroubek,  že by mohl štvát i voliče jeho vlastní strany. Za komunistů se to nesmělo, dle některých je to nemyslitelné i nyní.

Nejdůležitějším faktorem zbytečnosti a nesmyslnosti diskusí je nemožnost diskuse a to z pohledu obsahových možností, kterými jsou internetové diskuse specifické. Každý ze čtenářů si může vyzkoušet, kolik slov, kolik myšlenek dokáže říct v tříminutovém monologu. Může si vyzkoušet kolik stran A4 by přepis tohoto monologu zabral.

Každý si může vyzkoušet nastolit problém - třeba popírání holocaustu, a v hospůdce u piva na toto téma diskutovat s názorovým oponentem. Není samozřejmě zaručeno, že dojde ke vzájemnému pochopení. Je ovšem jasné, že v debatě, která bude trvat klidně i hodinu, možná i dvě, mohou obě strany, pokud o problému něco vědi a jsou vybaveny věcnými argumenty, vznést řadu tezí a tvrzení, na které může protistrana reagovat tezemi dalšími či ty původní vyvrátit.

V několika řádcích v diskusi u článků je oproti normální diskusi minimální prostor a diskuse je v podstatně znemožněna. Diskuse ke článkům tedy nemůže být vůbec považována za seriozní diskusi. Praxe ukazuje, že jde spíše o stručná souhlasná stanoviska či výkřiky oponenta s absencí argumentace. Ani tomu nemůže být jinak.