"Co bude dnes k večeři? Strýčku Rahme?"

V prosinci 1942 vydalo dvanáct vlád spojeneckých zemí, včetně československé vlády v emigraci, deklaraci odsuzující vyvražďování evropských Židů. Množily se také požadavky, aby mezinárodní organizace, především Mezinárodní výbor Červeného kříže, mohly navštívít místa, do kterých směřovaly transporty s deportovanými Židy.

Terezín v této situaci měl hrát propagandistickou úlohu a posloužit jako zástěrka zakrývající zločinnou podstatu "konečného řešení". A začala vznikat legenda o městu, které Hitler daroval Židům. Začal se psát scénář absurdního dramatu, který dnes známe jako "zkrášlovácí akci". Drama vyvrcholilo návštěvou delegace Červeného kříže 23. června 1944.

Od jara 1943 probihaly přípravy na toto divadlo. Začaly se chystat kulisy. Začala fungovat Banka židovské samosprávy, která vydávala bezcenné peníze. Ulice byly přejmenovány z původních číselných označení na nové slovní názvy. Tak se třeba ulice L 1 stala Jezerní, ačkoliv v širokém okolí Terezína žádné jezero nebylo. Na konci června 1943 poctil svou návštěvou terezínské ghetto samotný Eichman, který zdůraznli, že před návštěvou Červeného kříže nestačí jen pro divadlo vytvořit pěkné kulisy, ale též naučit "herce" hrát svou roli.

Tak se z dosavadních denních rozkazů stala "Sdělení židovské samosprávy". Z táborového velitelství se stala "služebna SS". Náměstí se začalo zdobit záhony, vyrostl na něm hudební pavilon. V parku dokonce vznikl dětský pavilon s dokonalým vybavením. Z bývalé sokolovny se stal "Společenský dům". Bylo třeba též snížit stavy zadržovaných Židů, přelidnění v té době bylo obrovské a na čekanou návštěvu by něco takového jistě nepůsobilo příznivě. Celkem 17 517 osob bylo přesunuto do "rodinného tábora" v Birkenau. Na těchto vězních se nacisté dopustili největší hromadné vraždy československých občanů v druhé světové válce. Z uvedeného počtu lidí se dožilo konce války 1 168 osob.

Na jaře 1944 přípravy vrcholily. Byla vypracována detailní trasa, kterou delegace Červeného kříže půjde. Vězni měli nacvičeny činnosti, které budou v průběhu návštěvy provádět, ale i odpovědi, které směli dávat na případné otázky členů delegace.

Dodnes žijí lidé, kteří se této maškarády v roli "herců" byli nuceni účastnit. Anna Flachová Hanusová mi vyprávěla, jak jako 14 letá pubertální dívka byla společně s dalšími nucena poskakovat kolem velitele terezínkého koncentráku a štěbetat: " Co bude dnes k večeři strýčku Rahme?" I Karl Rahm, poslední velitel terezínského ghetta měl v nechutném divadle svou roli. " Sardinky, děvčata, sardinky " naučeně odpovídal a přitom dívky hladil láskyplně po vlasech. Ty však měly na důkaz nevole a nesouhlasu s takovou večeří mručet, krčit nosánky a provolávat otráveně: " Zaseeee????". Přitom byly tak hladové, že by cokoliv za takovou večeři daly.

Stejně paní Flachová Hanusová ličí, jak byly děti nuceny sedět na zahradě svého "heimu" před stolem s namazanými chleby. Nesměly se jich dotknout. Jen čekaly na pokyn, že se delagece blíží a teprve pak se mohly do chlebů pustit. Takto nechali vyhladovělé děti čekat téměř čtyři hodiny. Pak odkudsi zaznělo:"Uuuužž!!" Děti se zakously do chlebů a přitom se měly chovat a tvářit, že taková siesta se silně namazanými krajíci chleba je pro ně něco naprosto všedního.

Delegace, které členy byli Dánové Frants Hvass, Juel Henningsen a Švýcar Maurice Rossel, byla nejprve přijata na komandatuře SS, pak odjela do sídla židovské samosprávy. Následovala prohlídka naaranžovaného města. O návštěvě Rossel vypracoval zprávu, která odpovídala požadavkům nacistů. Rossel ve své zprávě mimo jiné uvedl, že: " terezínský tábor je konečný tábor, odkud normálně nikdo, kdo jednou vstoupil do ghetta, není odeslán jinam". Pravda ovšem byla taková, že tou dobou byly již desítky tisíc lidí zavražděny v místech vyhlazování na Východě a na tisíce dalších smrt čekala.

Kulisy čerstvě "zkrášleného" města byly využity k propagandě i jinak. V létě 1944 se zde natáčel film, který měl prezentovat spokojený život Židů v terezínském ghettu. K účasti na natáčení byli donuceni i Židé v čele se slavným režisérem Kurtem Gerronem. Film zobrazuje poklidný městský život, zasedání rady starších, kabaret v přírodě, kavárnu, banku, představení dětské opery Brundibár, fotbalový zápas a další....

Jen týden po natáčení filmu byli představitelé židovské samosprávy informováni, že bude nutno odeslat větší počet vězňů k pracovnímu nasazení na Východ. Den před vypravením prvního transportu z následující vlny byl popraven Paul Epstein, židovský starší.

Do Osvětimi mezi 28. zářím a 28. říjnem 1944 odjelo 18 402 osob. Přežilo jich 1574.