Deset shodných svědectví je důkaz

Ústní svědectví tvoří páteř psaných dějin. Například i díky Herodotovi a Thukydidovi. Nesporně má svůj význam i dnes. Šiřitelé tzv. "osvětimské lži" význam svědectví bagatelizují, přesto se ho, když se to hodí, paradoxně dožadují.

Popírači holocaustu se dlouhodobě dožadují svědectví "jediného svědka", který se ocitl v plynové komoře některého z nacistických vyhlazovacích center, aby on, nikoliv jen ti, kteří byli donuceni do komor přivádět často i své příbuzné a pak jejich mrtvá těla z plynových komor vynášet a spalovat, aby ten který se tam ocitl podal svědectví o tomto průmyslovém vraždění.

Naprosto logicky takový člověk neexistuje. Jestliže někdo vstoupil do plynové komory, tak se již nikdy neobjevil mezi živými. Někdejší členové tzv. sonderkommand ve svých vzpomínkách uvádějí několik případů, kdy působení plynu lidé skutečně přežili díky neuvěřetelným okolnostem. Objevili je v hromadě mrtvých těl, kdy lidé uvnitř plynových komor vytvořili jakousi pyramidu a každý se tak snažil být co nejvýše v marné naději uniknout působení Cyklonu B, jehož smrtící síla postupovala od podlahy směrem ke stropu. Ve shluku mrtvých těl vězni, kteří měli na starosti obsluhu vražedných zařízeni tak našli několik ještě žijících. Všichni pak byli příslušníky SS zastřeleni. Včetně nemluvněte, které bylo nalazeno živé křečovitě se držící mrtvé matky, včetně asi patnáctileté dívky, které lékař sonderkommanda poskytl pomoc, aby o několik dnů později stejně zahynula kulkou SS.

Osobní svědectví je zdrojem, se kterým musí historikové pracovat s jistou ostražitostí a nedůvěrou. Na druhou stranu je však tento typ archivní dokumentace nepostradatelný. Osobní svědectví jako podklad pro psaní dějin ztrácí na věrohodnosti především s ohledem na délku doby, která uplynula od chvíle, kdy k události došlo  do doby, kdy bylo svědectví podáno. Největší cenu pro historiky tedy má svědectví okamžité nebo ranné.

I tak je však třeba s bezprostředními svědectvími zacházet opatrně. Miklos Nyiszli, který jako někdejší soudní lékař byl Mengelem vybrán jako jeho asistent, sepsal knihu vzpomínek již v roce 1946. Podává bezprostřední svědectví o době, kdy bydlel a pracoval přímo v areálu krematoria II v Birkenau, kde docházelo k masovému vraždění. Jeho úkolem bylo provádět pitvy zemřelých obětí perverzních pokusů dr. Mengele. Zároveň byl lékařem vězňů ze sonderkommand a esesmanů, kteří pracovali u plynových komor a krematoriích.

Jeho svědectví obsahuje několik omylů a nepravd. Jde o popis událostí, které v době pobytu Nyiszliho v Birkenau nebyly historicky zdokumentovány, či informace, které převzal od jiných vězňů, které se udály v době, kdy v Birkenau ještě nebyl. Žádná z těchto nepravd však nemá vliv na skutečnost, že se v osvětimských krematoriích plynovali lidé. Možná třeba za sto let nějaký australský historik bude věnovat svou pozornost přechodu z komunismu k demokracii v Československu v minulém století. Může se hypoteticky stát, že omylem či z neznalosti bude hlavní tehdejší události datovat do jara 1989. To však přece nemění nic na faktu, že se tzv."sametová revoluce" revoluce skutečně udála.

Známý je případ knihy Binjamina Wilkomirskeho z roku 1995 Fragments, která je zcela vymyšlenou výpovědí. Kniha má být vzpomínkami autora na holocaust, který mohl zažít ovšem jen jako velmi malé dítě. Narodil se v roce 1941. Zároveň bylo později prokázáno, že autor viděl koncentrační tábory jen jako turista a že jeho životní příběh byl naprosto jiný, než ve své knize popisuje.

Výše uvedené však neznamané, že osobní svědectví by bylo pro historickou vědu nedůležité. Pokud jde o holocaust, mnoho událostí není možné za pomoci dokumentů osvětlovat, protože tyto dokumenty buď nejsou k dispozici, nebo ani nikdy nevznikly. V takových případech ma svědectví jasnou hodnotu.

Samozřejmě není možné se opřít o jedno svědectví. Takové svědectví není možné považovat za spolehlivé. Pokud ale máme svědectví k dispozici více, můžeme je pak analyzovat a porovnávat. Výsledek takového postupu pak může být spolehlivějším podkladem, než psaný dokument.

Vedoucí autoritou výzkumu holocaustu je emeritní profesor Jehuda Bauer. Tento pražský rodák, který jako třináctiletý spolu se svou rodinou v roce 1939 emigroval z Československa do Palestiny, vyučoval současné židovství na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a nyní působí jako akademický poradce v Jad Vašem. Jeho postoj  k práci s osobnímí výpověďmi je jasný: "Zásadou nechť je, že jediné svědectví je sice zajímavé, ale nepřesvědčivé. Dvě shodná svědectví jsou základnou k úvaze. Deset shodných svědectví je důkaz." V případě holocaustu není deset shodných svědectví, takových jsou k dispozici tisíce.....

Žijeme v době, kdy dožívají poslední z těch, kteří holocaust zažili na vlastní kůži. Ti mohou, a často tak i činí, podávat osobní výpovědi o věcech, které zažili a které viděli. Poskytují tak informace k historickému bádání, ale i veřejnosti ve sdělovacích prostředcích a ve školách.

Není daleko doba, kdy budeme mít k dispozici jen psaná svědectví. Nepřipusťme, aby někdo pravdu vyřčenou tisíci osob považoval za lež. Nedopusťme však ani, aby za toto své pomatení musel kdokoliv pobývat v žaláři.