Vrátili se, aby zase prchali

Válka skončila a vězňové nacistických koncentráků se po létech útrap vraceli domů. Ne na všechny někdo čekal. Ne všichni se vraceli vítáni.

Obdobně na tom byli i vězni, kterým se podařilo z nacistických kleští prchnout. Pavel Stěnkin byl jedním z původních deseti tisíc sovětských vězňů, kteří byli do Osvětimi poslání v říjnu 1941. Jejich úkolem bylo postavit pobočný tábor v Birkenau. Příští jaro bylo z původního počtu na živu již jen pár stovek. Stěnkinovi se podařilo uprchnout a později se připojit k postupující Rudé armádě.

Nebyl však vítán, byl týdny vyslýchán. Později byl vyslán do vyhnanství na Ural, kde výslechy neustávaly. Každou noc z něho chtěli dostat přiznání, že je ve skutečnosti špionem. Po několika měsících mučení byl Stěnkin ve vykonstruovaném procesu odsouzen na několik let do vězení. Propuštěn byl až v roce 1953 po Stalinově smrti jako jeden z více než milionu sovětských vojáků, které po Němcích uvěznili i krajani.

Toivi Blatt uprchl v říjnu 1943 z vyhlazovacícho tábora v Sobiboru. Když po útěku poutoval Polskem zjistil, že od Poláků pomoc nemůže příliš čekat. Poláci se jednak báli nacistů a jednak v nich stále byl zakořeněn antisemitismus, který vyvrcholil právě po skončení války pogromy v Kielcích a dalších místech.

Nakonec však Toivi Blatt přece jen nalezl úkryt u jednoho sedláka. Ve skutečnosti však šlo o obchodní transakci. Toivi musel za svůj úkryt platit. Když válka stále nekončila, pokusil se ho příbuzný sedláka dokonce zabít. Podařilo se mu přežít jen proto, že předstíral smrt a pak utekl. Když se Toivi Blatt po válce vrátil do svého domu v polské Izbici zjistil, že židovská komunita zde již neexistuje.

Walter Fried byl slovenským Židem, který se v létě 1945 vrátil domů. Před deportací jeho rodina požádala dobré přátele, křesťany, aby u nich mohli schovat zlato, šperky a peníze. Nyní Walter vyrazil ke známým vyzvednout cennosti z úschovy. Sešel se s přáteli u oběda, rozhovor však poměrně vázl. Téma, na které všichni mysleli otevřel Waltrův otec, když zmínil, že u nich nechali balíček, ve kterém bylo zlato, diamanty a peníze. Jejich přátelé si vše ovšem pamatovali jinak. Řekli, že u nich Friedovi skutečně nechali nějaký balíček, ale že šlo jen o pár kusů oblečení. Waltrův otec se ještě pokusil ohradit se, ale bylo to zbytečné. Své cennosti již nikdy nespatřili.

Friedovi byli zoufalí. Ani ne tak z toho, že jim takto ukradli peníze a majetek, ale hlavně kvůli zradě. Jak uvedl Walter, ztratili poslední naději, že dobří křesťané, které oni, Židé, celou dobu podporovali, kterým dávali jídlo, když neměli peníze a přišli k nim do restaurace, že jim to nyní oplatí. Walter pochopil, že jejich někdejší přátelé si nepřáli, aby se vrátili a aby přišel čas vyrovnání účtů.

Když v létě 1945 šel Walter se svým otcem topolčanskými ulicemi, tak potkali skupinu třiceti mladých lidí. Jeden z nich byl Walterův předválečný kamarád ze školy. Jmenoval se Jožo. Nyní se však nechoval vůbec přátelsky. Skupina mladíků se na Waltera a jeho otce vrhla a se slovy: "Žide, jsi Žid!" je začali bít. Když Walter ležel v krvi na zemi vzpomínal, jak se před válkou ve škole s Jožem dělil o chléb. Dav chlapců stále křičel na ležící muže, že Židé jim berou jejich křesťanskou krev a přitom je dále bil nejen pěstmi, ale také holemi.

Přesto, že útok proběhl na jedné z hlavních topolčanských ulic, nikdo z kolemjdoucích jim nepřišel pomoci, i když je mnozí znali. Walter si posteskl, že znal tolik lidí a nejdou jeho a otce neznal nikdo. Zbité muže násilnící odtáhli na policejní stanici, kde policisté místo aby útočníky zadrželi, tak pokračovali v bití židovských mužů.

Walter tak došel k názoru, že na Slovensku již déle být nemůže a při první příležitosti se vystěhoval do Izraele, kde svůj život dožil.