V dnešním světě těžko hledat dítě, které by bylo "normální". Nemálo z nich trpí něčím, co začíná na "dys" nebo se schovává za něco, co učeně nazýváme hyperaktivitou.
Marně si lámu hlavu s tím, kde se najednou tolik "dys" a hyperaktivních dětí v posledních letech vyrojilo. Za našich mladých let nic takového nebývávalo. Odborníci si opatrně šuškají o tom, že ve většině případů jde spíše o nezvládnutou výchovu, než o cokoliv jiného. Povídají šťavnatá story o tom, jak se rodiče často i agresivně dožadují nálepky "dys" či "hyper" pro své ditě, aby tak pro ně dosáhli v budoucnu výhody a zastřeli tak své selhání v roli rodiče. Smutné je, že tomuto tlaku speciální pedagogové a dětští psychologové často podlehnou. Z alibismu, aby prostě měli pokoj.
Problém se začne přiostřovat s nástupem dítěte do povinné školní docházky, ke které rodiče často přivedou dítě po odkladu, kdy jde rovněž spíše o pohodlnosti rodiče, než o potřebu dítěte, bohužel opět za alibistické asistence pedagogického odborníka.
Rodiče právě s odkazem na "dys" či "hyper" odmítají zařazení svého dítěte do systému dřívějších zvláštních škol. Přitom právě pro tyto děti je tam vytvořeno to správné prostředí, s kvalifikovaným personálem, menším počtem dětí ve třídách a upravenými vzdělávacími programy. Dítě by zde bylo mezi "svymi", nebylo by traumatizováno neúspěšností v porovnání s vrstevníky. Učebních oborů pro děti z tohoto typu škol je dost a dost a vydané vysvědčení nic neříká o tom, jaký typ školy dítě absolvovalo.
Rodiče však mají ve většině případů jiné představy. Nutno podoktnout,, že v obecné rovině nezbývá, než je v tomto chápat. Dožadují se zařazení dítěte do běžné školy, věšinou s argumentem, že v konfrontaci s úspěšnějšími spolužáky se budou samy děti lépe snažit a připojují argument o tahounech cyklistického pelotonu.
Takový žáček ovšem zpravidla není schopen v hodině samostatně pracovat. Škola se tedy v rámci programů integrace dětí s poruchamí učení dožaduje mimořádné dotace na asistenta pedagoga pro takové dítě. Asistent je v podstatě žáku neustále k dispozici, látku mu dovysvětluje a snaží se seč může dítěti výuku zprostředkovat po učiteli ještě jednou či několikrát.
Potud by snad bylo vše v pořádku. Znám slečnu, možná dnes již mladou paní, která díky osvícenému vedení dětského domova a své obrovské píli, s vysvědčením se samými výbornými ze zvláštní školy absolvovala střední a nakonec i vysokou školu a dnes je sama vychovatelkou v dětském domově. Znám i případ dívky s dětskou obrnou, která právě díky asistentovi pedagoga a za cenu, toho, že její matka opustila zajímavou pozici v zaměstnání, aby se ji mohla věnovat, studuje již druhou vysokou školu.
Něco takového však není pravidlem. Problém je v tom, že přesto, že se dítě nachází v běžné základní škole, přesto, že má k dispozici svého asistenta, tak přesto vše je hodnoceno dle vzdělávacích programů pro někdejší zvláštní školy. Čím je takové dítě starší a čím vyšší je ročník základního vzdělávání, který aktuálně navštěvuje, tím více bohužel sílí ínelibost a nebál bych se říct, že jde snad i o zlovůli ze strany spolužáků.
Ti velmi brzo poznají, že za vědomosti, za které oni dostanou dostatečnou, dotyčné integrované dítě získá chvalitebnou či snad dokonce výbornou. Těžko nesou, že zatímco u nich v sedmé třídě několik chvalitebných na vysvěčení je známkou jistého nadání a píle, integrované dítě má sice stejné známky, ale všichni vědí, že by spíše mělo propadnout.
Jak jinak by mohlo být možné, že dítě v sedmé třídě neumí vynásobit tři sedmi...Že neni schopno napsat diktát. A to ani ne snad proto, že by tam nasekalo hrubek jako máku, ale že prostě neumí udržet pozornost ani po dobu čtení textu diktátu učitelem.
Kladu si otázku, jaký to má všechno vlastně smysl. Výsledkem integračních snah tak je dítě v kolektivu neoblíbené, s obrovským potenciálem pro šikanu, dítě někdy bez známek seběvědomí, naprosto frustrované. Dítě konfrontované se svou "jinakostí" tím nejnemožnějším možným způsobem. Ani takové dítě není hloupé a dřívě či později stejně zjisti, že "pěkné" vysvědčení je jen cárem papíru, který se snaží jeho "jinakost" omlouvat, což ovšem v rámci jeho budoucího života bylo ve škole naposled. O to těžší je pak střet s realitou. Dle mého by bylo dítěti neskonale lépe ve škole, kde by třeba i mohlo skutečně vyniknout nad ostatní, kde by mohlo pracovat se svým sebevědomím, kde by jeho výsledky byly v souladu s jeho možnostmi, kde by mu nebyly činěny plané naděje, kdy by ho někdo podporoval v tom, že když mu něco nejde, v něčem jiném může být lepší než jiní.
Docházím k názoru, že tento způsob integrace je pro dítě samotné škodlivý, je v souladu spíše s představami rodiče, kteří se tak mohou chlubit relativní úspěšností své ratolesti. Důsledky pro dítě jsou ovšem alarmující.
Nejde nakonec v konečném důsledku o jistý typ pozitivní diskriminace?
